V Quy Nhonu panovala podzimni nalada se 25 stupni celsia a zatazenou
oblohou. Povecerel jsem se skupinkou mistnich chlapu a na druhy den
vyrazil do Laosu. V celem autobuse jelo jen 10 pasazeru, dva psi a asi
pul tuny pasovanyho zbozi. Ridic me temer az k hranicim posadil vedle
nej dopredu, coz bylo skvely. Moc se mu libil jeden z mych naramku, tak
jsem mu ho oplatkou za sympatickou sluzbu daroval. Asi po dvaceti
kilometrech se nam porouchal klakson, coz predstavuje pro asijskeho
ridice katastrofu a neschopnost pokracovat v jizde dal. Asi po pul
hodine se ale patricna soucastka nejak zadratovala a mohlo se vyrazit
pres Vysocinu a mestecko Kon Tum k hranicim.
Cesta k vietnamsko-laoske hranici, nedaleko za Quy Nhon:
Cesta pres pohranicni dzungli je nadherna, vede pres neobycejne
odlehlou chranenou oblast Dong Ampham, kde se dodnes potuluji tygri.
Takovou krajinu jsem dosud znal jen z televize, kilometry a kilometry
kopcu, porostle nekonecnou a neprostupnou dzungli. Prvnich 80km od
hranic jsme potkali 7 aut a projeli jednu jedinou vesnici, kde baby sedi
pred svyma chatrcema a cadi opium. Vzduch dzungle vonel, jako kdyz v
lete po horkym dni zalejete zahradu a na indigovy obloze pluly
slehackovy mraky. Takovy byl prvni dojem z Laosu.
No a pak jsem prijel do Kravskyho Hovna. Tak zni v prekladu nazev
mesta Attapeu. Vznikl tak, ze kdyz prisel do mesta jakysi kmen a zeptal
se mistnich, jak se mesto jmenuje, dostala se jim takovato odpoved,
protoze takove meli mistni mineni o svem ospalem mestecku. Attapeu lezi
na soutoku rek Sekong a Sekaman a je to poklidna provincni vesnice o
dvaceti tisici obyvatelich, kde si na ulicich hrajou stenata a kokrhaji
kohouti.
Soumrak nad rekou Sekong, Attapeu:
Maly mnisek, Attapeu:
Tradicni laosky pokrm "laap". Polosyrova ryba a kila zelenyho lupeni
(petrzel, jakysi hrasek, mata, bazalka, kopr, hlavkovy salat a dalsi
druhy, ktery neznam), vynikajici!!
V Attapeu jsem se zdrzel jen dva dny a vyrazil dal, do 411 km
vzdalenyho Savannakhetu, jez lezi na Mekongu a ktery me ted bude nejaky
cas doprovazet. Cesta byla opet skvela, mam ve zvyku jen snidat a pak se
najist az pozde odpoledne, v klidu, takze na delsich prejezdech jim
maximalne ovoce. Ridic to nevydrzel a koupil mi jakysi koule z rybiho
masa na spejli. A zase laosky venkov, mlada divka, koupajici se pred
chatrci pod studnou, holcicka u silnice, drzici v rukou polivku a pytlik
s ryzi, pobihajici drubez, zametajici babicka, kluk v houpaci siti,
bosi mnisi, jdouci po kamenite ceste a vybirajici almuznu. A do toho
zase ta krasna laoska obloha.
Dve princezny, cestou z Attapeu. Kamen, nuzky, papir je skvela hra:
Vedu si takovou teorii, ze vsechny mesta v Asii, ktery maji pod ctvrt
milionu obyvatel, jsou vlastne jen takove rusnejsi vesnice. A
Savannakhet (120 tis.) rozhodne neni vyjimkou. Ospale ulice, slepice,
psi a kluci, hrajici kataw. Kataw, to zajimavej sport, je to volejbal,
ktery se hraje jako volejbal a kluci dokazou vytvaret fakt neskutecny
smece, skoky a vselijaky paradicky.
V laoske kulture je zcela normalni vyhybat se stresu filozofii
"muan". V praxi to znamena, ze cinnost (i prace) musi obsahovat prvek
zabavy (muan), pokud tomu tak neni, bude cinnost pravdepodobne
stresujici. Tato filosofie je pro lenochy jako jsem ja velice
inspirativni :)
Ospaly vecerni Savannakhet:
Ospaly denni Savannakhet:
Pocasi, oblacno, 33 ve stinu.
Musim koncit, jsem pozvan na vecerni modlitbu do mistniho chramu, v poledne jsem tam zapredl rozhovor s jednim mnichem.
Mejte se skvele.
Žádné komentáře:
Okomentovat