Čtyři měsíce v několika minutách

Sestříhal jsem si několik videí ze čtyřměsíční cesty a převedl je do následujícího:

Hippie trail - Co se mi libi

Hippie trail

I cestování má svoje módní záležitosti a trendy, existují místa, která jsou v určité době kultovní, stejně tak existují i oblíbené stezky, trekkingové trasy, silnice. Nemusí se jednat o trasy obchodní, stačí jen aby se objevilo několik nadšenců, kteří trasu absolvují a tím strhnou lavinu zájmu. Jedna z těch tradičních tras se nazývá „Hippie trail“.

Hippie trail, dalo by se říci, navazuje na fenomén beatniků a na Kerouacovi bláznivé výlety po Státech, už v roce 1950 se studenti vydávali se svými Land Rovery na dobrodružné cesty do Indie. Skutečnou vlnu zájmu o pozemní cestu do Indie však vyvovala až „Hippie revoluce“ během tzv. Summer of love, roku 1967 a také tripem skupiny Beatles do indické Rišikéše ve stejné době. Důvody pro tuto cestu měl každý své, neliší se příliš od těch současných – každý chtěl vykonat svojí epickou pouť, jeden jel za osvícením, jiný utíkal ze zvrhlého konzumního společenství a jiný si jel jen tak zahulit. Nový fenomén byl na světě.

Tato trasa vedla koncem šedesátých let minulého století zhruba takto:

1. Londýn. Dalším oblíbeným místem startu byl Amsterdam, eventuelně Lucemburk, kam létala letadla Icelandic Airlines s Američany.
   
2. Východní Evropa, trasa často vedlo přes Berlín do Československa a dále na východ, v podstatě stejná trasa, kterou využívají dnešní čeští batůžkáři k cestám do Rumunska, Bulharska, Turecka. Alternativní cesta vedla přes západní Evropu do Jugoslávie.
   
3. Istanbul. Zde se zastavil opravdu každý, Istanbul sloužil jako základna k načerpání nové síly k cestě na východ, odtud se již cesty dělily do různých směrů, aby se později opět střetly.
   
4. Patrně nejpopulárnější trasa vedla do íránského Teheránu a dále přes afghánský Herat do Kábulu, dále do pákistánského Péšaváru a Lahore dále do Indie. Alternativní trasa vedla z Istanbulu ke Středozemnímu moři, do Libanonu, syrského Damašku, do Jordánska, odkud se přes Baghdad stezka napojila na tradiční trasu přes Írán a Pákistán.
   
5. Za hraničním přechodem Wagah směřovala většina cestovatelů do další tradiční destinace, do Dillí, kde se opět trasy trochu rozdělovaly, někdo směřoval do indického přímořského státu Goa, někdo do nepálského Kathmandu do slavné ulice Freak stree, všichni ale směřovali přes magické Varanasi.
   

Na cestách existovaly legendární záchytné body nejen v podobě měst, ale i v podobě konkrétních míst, jak jinak, většinou se jednalo o hospody nejrůznějšího charakteru. V Istanbulu se jednalo o podnik Pudding Shop, založený roku 1957 bratry Colpanovi, kteří zde nabízeli mj. široký výběr pudinků. I dnes Pudding Shop funguje. V Kábulu se chodilo do Sigi's na Chicken Street a v Teheránu do Amir Kabir. V Kathmandu byla hlavním přístavem ulice Jhochen, tehdy známá jako „Freak street, zde bylo mnoho oblíbených podniků, dodnes se dochoval jen Snowman Café.

V polovině 70.let došlo ke komercializaci trasy, na níž se vydávaly autokary s turisty. Válka mezi Sovětským svazem a Afghanistánem a Islámská revoluce v Iránu znamenala pro trasu konec.

Snowmans Cafe a Freak street v Kathmandu. V dnesnich dnech: