Nechce si mi tomu verit, ale mesic je pryc a ja se pred par hodinama vratil zpet do Kathmandu. Prozil jsem magicky az surrealisticky mesic v kraji Solu Khumbu, v mistech s nejvyssima horama na svete, ktere mistni narod Serpu uctiva jako bozstvo, v mistech, kde po vecerech casto nefunguje elektrina a tak se sedi u kamen a povida se, v mistech, kde si deti po vecerech hraji na ulicich po kterych pobihaji slepice. Jak jsem zacal zboznovat cokoladovou tycinku Snickers a jak jsem si myslel, ze mi uriznou prsty, se doctete dal.
Casto jsem se dival na webovou kameru italske vyzkumne laboratore, ktera snima Everest a doufal, ze podobny obrazek uvidim nazivo. Everest je blbej nazev, Nepalci mu rikaji Sagarmatha, coz znamena Celo oceanu. Nejhezci nazev mu ale davaji Tibetane – Chomolungma, Bohyne matka sveta. Stal jsem na zacatku dlouhy cesty na sever, cesta z Kathmandu do Jiri zabrala asi 9 hodin a kupodivu probehla docela v poradku, zbyvalo nahodit krosnu na zada a vyrazit.
Den 1.
Posnidal jsem tibetsky chleb s medem a vyrazil do kopcu. Hned ze zacatku mi krajina ukazuje charakter tury, vysoko nahoru, do prusmyku a pak zase prudky sestup dolu, nekam k rece. Prejit most a hura zase nahoru. A tak porad dokola. Rikal jsem si, ze to bude asi docela tvrdy, takhle pochodovat tyden, nez vylezu vys, kde uz nebude prevyseni tak hrozne. A mel jsem pravdu, bylo to fakt tvrdy. Kdo by to byl rekl, ze v Himalajich budou takovy kopce. Ve vesnici Shivalalya jsem se pekne nastval, zastavila me urednice, ze musim zaplatit za vstup do chraneny oblasti Gauri Shankar, chvilku jsem protestoval, ze jenom prochazim, ale nakonec jsem kapituloval. Jako by nestacilo povoleni do NP Sagrmatha a bezvyznamna registracni karta TIMS, celkem na mne na poplatcich vybrali asi 50 USD. Urednice mi dala trapny, nicnerikajici letacek, ktery mel vysvetlit kam penize smeruji. Ja vim presne kam smeruji, do kapes papalasu v te jejich slavne maositicke vlade, na kterou nadavaji uz i Nepalci. Ptal jsem se vesnicanu, jestli jim vlada pomaha a jen krcili rameny. Urednice se me ptala, jestli uz jsme obedval (patrne me chtela zavst do sve ubytovny, nebo do nejake spratelene), odpovedel jsem, ze ne, ze jen snidam a vecerim, protoze vzhledem k vysi statni poplatku si nemuzu dovolit podporovat lokalni ekonomiku a davat si u mistnich obyvatel obed. Kdyz jsem tak v duchu nasran premyslel o vyhozenych penezich, zapomnel jsem se divat na okolni krajinu. A ta byla prekrasna, hluboka udoli, terasovita policka, bujna vegetace. Po cestickach putovaly karavany s konmi a u chaloupek si hraly usmudlane deti. Hodil jsem urednici za hlavu a kochal se krajinou. Prenocoval jsem v prusmyku Deurali, 2705m.
Den 2.
Drsnej usek. Hned rano jsem musel sejit prudce z kopce dolu, asi o 1100m a nasledne cely den stoupat, byl jsem docela vyrizenej. Opet jsme potkaval karavany a nosice s silenyma nakladama. Jejich naklady maji az 60kg, nekteri chodi jen tak v pantoflich. Doslova tezka prace. Je tady drsny zivot, rikam si, jak to tak delaji, kdyz treba nekdo onemocni, jestli vubec chodi k zubari, co delaji, kdyz maji nemocny dite? Jak tady proboha vubec rodi? Tezko to asi bude fungovat tak, ze nejaka divka vyrazi na porod o tri dny v predstihu, aby stihla dojit k doktorovi. Spim u mladeho pare, jsou bezva, sedim u nich v kuchyni a pod stolem me hrejou uhliky z kamen. K veceri je klasika, ktera me ted mesic neopusti, Dal Bhat, coz je ryze, cocka a to, co je po ruce (obvykle trocha zeleniny a brambor). Pomyslel bych si, ze to jidlo po nejaky dobe zacnu nenavidet, ale kazdy ho dela trochu jinak a je to vynikajici, zdrava strava, ktera mi vyhovuje.
Den 3.
Pokracuji ve stoupani, cekam me prusmyk Lamjura La, 3.600m, nasledne klesam do Junbesi, odkud je krasny vyhled na jakousi horu, ale zjistuji, ze je to jen nejaka "bezvyznamna" sestitisicovka.
Den 4.
Uz zase stoupam. Tentokrat do prusmyku Taksindu, 3070m. V prusmyku bylo bezvetri, ale mlha a zima. Odpocivalo zde 12 nosicu, az po chvilce jsem se vsimnul, ze na zemi lezi nositka s clovekem, zabalenym do ruznych latek a igelitu. Tak takhle to tady chodi, kdyz nekdo marodi.
Den 5.
Nic zvlastniho se nedeje. Jdu a jdu. Koncim v hezke vesnicce Bupsa, odkud je krasny vyhled od maleho klastera na kopci, romantika.
Den 6.
Nic zvlastniho se nedeje. Jdu a porad jdu. Do kopce, z kopce. Potkavam hodne nosicu, nosi vsechno, plechovy strechy, praseci kyty, cely prase, bedny s nudlovejma polivkama ... Noc travim u nejakyho polohluchyho dedka a jeho zeny. Jsou srandovni, dedek pry delal nosice expedicim a je pysnej na svoji dceru, ktera dela ve firme Sherpa, vyrabeji velice kvalitni outdoorove hadry. Kazdou chvili se u dedka a baby nekdo zastavi na caj, asi maji ve vesnici opravdu postaveni.
Den 7.
Moje stezka se napojuje na trasu z Lukly, odkud miri spousty turistu, kteri priletaji letadly. Idyla bez turistu a hord japonskych a cinskych skupin (nic proti Japoncum ani Cinanum, ale...) je pryc. Je prede mnou posledni velke stoupani, zacinajici za visutym mostem. Stoupam do 3440m a tam je Namche Bazaar. Konecne legendarni Namche Bazaar!!! Myticke misto pod horami je tady! A je tady opravdu bozsky. Ze by brana do nebe? Namche ma nadhernou polohu nad hlubokou propasti a pod vysokymi horami. Z navrsi nad mestem je vyhled na prekrasnou Ama Dablam, Lhotse a Everest. Je to tady, zacina prituhovat.
O Snickersce
Dosel jsem do Namche a umiral touhou dat si cokoladu. Proboha vzdyt ja nemel cokoladu 3 mesice!!! Musim si dat cokoladu, at stoji cokoli. Po tydnu na bramoborach a ryzi mam chut na cokoladu dvojnasob. Koupil jsem si drahou Snickersku a byla to oslava, rozbalil jsem ji, privonel, nakrajel na platky a podelne rozriznul – abych ji mel vic, vite? Neverili byste jakou radost takova cokoladicka muze udelat. Meli jste ted nekdy Snickers? Je fakt skvela!
Den 8.
Travim den aklimatizaci, byl jsem se projit ve vesnici Khumjung a Khunde. Vstaval jsem asi v 5 a vylezt do zmrzly mistnosti je fakt ocistec. Uz jsem vam psal o bambusove tyci? To je vam bajecna vec. Slouzi jako dobra pomucka nejen pri chuzi, ale taky pusobi jako ochrany prvek pred vzteklymi vesnickymi psy a vytvari jakysi plot mezi mnou a karavanami konu a jaku. A navic – je tak dlouha, ze kdyz si vlezu do spacaku, uz nemusim vylejzat a staci zhasnout tyci. Taky si lze ustipnout kratky platek bambusu a tim si cistit spinu za nehtama. Rozhodnul jsem se, ze od 3500m nad morem se nebudu koupat. Na to fakt nemam koule. Zvirata to maji stejne nejlepsi, olizou se, vykousou si bedary a je hotovo. To clovek se musi svlict do hrozny zimy, zapnout vodu, zjistit, ze je ledova, oblict se, jit za majitelem, ten zapne teplou vodu, za kterou mu mu zaplatim 100 Kc, pak musim jit zpatky, zase se svlict, poskladat cisty hadry vedle tech spinavych na vsechny mozna mista, aby mi nakonec rucnik i cisty pradlo spadlo na mokrou zem a ja se musel nakonec oblict do tech spinavejch znovu. Sprchu jsou sdilene se zachodem, takze clovek ani nevi, jestli mu rucnik spadnul do vody, nebo do chcanek. Nejhorsi je ale samotny sprchovani, zima je kruta.
Den 9.
Po snidani (brambory) se vydavam dal, do nebetycnych vysek. Za Namche se oteviraji nadherne vyhledy, nemuzu se toho nabazit, jdu pres vesnici Tengboche, kde je slavny klaster. Koncim v Pangboche a z meho pokojiku za 15 Kc je vyhled k nezaplaceni. Potkavam dla mlade kluky, jak tahnou dolu nejakeho turistu, mel vyskovou nemoc a nevypadal moc dobre, vubec me nevnimal, funel, nemohl popadnout dech a sel jako opilej, to uz je hodne nebezpecne stadium vyskove nemoci. Zapadajici slunce vykouzlilo na okolnich stitech nezapomenutelnou svetelnou sou, byl to nadhernej vecer. Trochu se mi stejskalo po domove.
Den 10.
Dneska zacal den blbe. Za prve mi zmrzla pres noc voda v lahvi a za druhe, v prikryvkach, ve kterych jsem spal, byly blechy. Jdu jen nejaky dve hodinky do Pheriche, kvuli vysce. Dneska budu spat v nadmorske vysce 4.240m! Jdu se podivat na kopec nad vesnici, je tady uzasne panorama kolem dokola, fakt neuveritelny.
Den 11.
Koupil jsem si nedrazsi hajzlpapir na svete, stal me 80 Kc! Jdu do vesnice Dughla, 4620m. V tehle vesnici je jen jeden barak a to je hospoda. Zustavam kvuli vysce tady. Majitel je spravnej chlapik, bajecne misto.
Den 12.
Napadnul snih a venku je nefalsovana himalajska fujavice. Voda mi zamrza uz i ve dne pri chuzi. Cestou se objevuji pomnicky mrtvym horolezcum, ten a ten, zahynul pri expedici na Makalu v roce tom a tom. Ten a ten odpociva v pokoji na Everestu navzdy. A tak dale. V mlze a chumelenici jdu do Lobuche, kousek pred cilem! Lobuche lezi ve vysce 4910m a je to neuveritelny, ale i tady zijou lidi. Nudim se, chuze mi trvala jen necele dve hodiny, v hospode se netopi, je priserna zima.
Den 13.
Heeeeeej, ja jsem tady! Po trinacti dnech jsem dorazil do Gorakshepu a dosel az na konec, do zakladniho tabora Everest base camp, nadmorska vyska 5364m! Fucel vitr, mrzlo jako kdyz prasti. Dlou jsem tam nevydrzel. Je to opravdu konec, dal na sever uz jit nemuzu, tam uz jsou jen ledovy stity a par kilometru na sever Tibet. Je to radostny a zaroven smutny okamzik, protoze to vlastne znamena zacatek konce cesty. Ale treba je to taky zacatek jiny cesti, kdo vi. Do base campu jsem sel v deravych kalhotach a trochu mi omrzly stehna v mistech rozkroku. Jo a taky me trochu zacaly bolet nohy. Zmrzlo vsechno, piti v lahvich, zubni pasta, voda v kybli na myti zadku i chcanky v zachode.
Krasna krajina pred prusmykem Pheriche:
Den 14.
Vylezl jsem tam. Vylezl jsem na Kala Patthar, 5550m. Dostal jsem ale pekne za vyucenou. Foukal strasny vitr, zamrzaly mne nudle u nosu, myslel jsem si, ze se nahoru nevysplham. Nemam rukavice a ruce mam zabalene do satku, mrznou mi. Na vrcholu jsem asi 5 minut, udelal jsem jen asi ctyri fotky. Mam tak zmrzle prsty, ze nemuzu fotak drzet. Odpustte mi to mili Chodove, ale vlajku jsem na vrcholu nevztycil, protoze jsem vazne umiral zimou. Moje ruce me neposlouchaly a nebylo ani mozny otevrit zip u kapsy. Vazne jsem se bal, ze mi prsty omrznou a v Kathmandu mi je uriznou a ja pak dostanu doma vyhubovano, ze jsem prisel o vsechny prsty, protoze jsem chtel usetrit par stovek za rukavice. Rozmrznout prsty mi trvalo asi 2 hodiny a caje, ktery jsem vypil byly za sumy, pri kterych bych si mohl dovolit rukavic patero. Malicek na leve ruce mi jaksi nesel narovnat asi 4 hodiny a zhruba tri dny mi v nem podivne brnelo, ale nakonec je v poradku. Poslani bylo splneno, jde se zpatky.
Den 15.
Po ctyrech dnech mi rozmrzla zubni pasta, konecne si cistim zuby. Cesta do Namche byla vetrna, ale podivana to byla bajecna, vitr vytvari krasny mracky nad horami a taky spousti plno lavin, na ktery je dramaticka podivana.
Den 16. – 23.
Cesta zpet je uz je jen kochani a bilancovani. Je krasny po tom mraze zase citit drevo, vodu, stromy a kere. Nejhezci zastavka byl asi Phurteng, kde na me vystartoval dedecek, ktery mi chtel prodat jaci syr a ja u nich zustal pres noc. Ranni posledni vyhlidka na masiv vysokych stitu a vzdaleneho Everestu byla tresnicka na dortu. 23 dni chuze, 23 dni v krasne prirode, co vic si prat.
Aby cesta zpatky do Jiri nebyla uplne jednoducha, jel jsem z Deurali autobusem. Cestou jsem zapadli do bahna a tu starou kraksnu jsme vyprostovali dve hodiny a tak jsem zlomil pomalostni rekord. Odhaduji, ze vzdalenost asi tak 35 km, jsme urazili za 6 hodin.
No a ted jsem zpatky v mem milem Kathmandu, kde se budu toulat po ulicich a jist snickers :D
Tak se mejte!
Deti kousek za Jiri:
Mlada hospodynka v kuchyni:
U vesnice Bupsa:
Vesnicka Payen:
Ama Dablam v zapadajicim slunci. Po Cerchovu nejhezci hora na svete:
Panorama nad Dingboche/Pheriche:
Ledovec Khumbu:
Ledovec Khumbu, pobliz Everest base campu:
Chodska vlajka v Everest base campu:
Smarja pano, podivejte na tu paradu! Vyhled z Kala Patthar, 5550m, ten cerny kopec v mracich je Everest:
Genialni vyhled z Kala Patthar, 5550m:
Serpa v nepriznivem pocasi:
Kdyz fouka:
Vyhled z vesnice Phurteng:
