Statem Perak z vysociny k mori.

Soumrak, pravidelny rytmus sumeni vln, vrcici mopedy, tatikove s malejma capartama, s obrovskyma mandlovyma ocima, v naruci. Hospudky s blikajicima svetylkama a plastovejma zidlickama a stolkama s krepovym papirem, kourici stanky s kukurici, s banovejma palacinkama a grilovanyma rybama a masem. Susteni pytliku, do kterych zensky porcujou ryzi a lejou omacky, hrnce s muslema, poulicni maser nohou, klapot panvicek acinkani nadobi. Deti hrajici si v pisku, blikajici boje a mravenci, kteri mi chcijou na nohy. Vecer ve vesnicce Teluh Nipah na ostrove Pangkor. Cert vem to, ze voda tady neni nejcistsi a more neni pruzracne. I tak je tady hezky.

Chtel jsem zajit do mestecka Pangkor, vzdalenyho asi 8 km od Teluk Nipah, nakonec jsem ostrov obesel cely. Mesto Pangkor, hlavni mesto ostrova Pangkor, a jeho prilehly vesnicky jsou plny zivota. Obyvatele se zivi rybolovem a pobihaji po meste ve svych trickach umastenych od oleje. Kdo nerybari, alespon ryby zpracovava a susi a kdo je nesusi, ten je prodava. Ve mestecku ziji prevazne Cinani, vzduch je prosycen vuni vonnych tycinek, kazdy ma doma maly oltar. Pristavni mola se stridaji se spinavyma dilnickama.

Rybarsky pristav v Pangkoru:

Den pred Stedrym dnem jsem tesne pred pulnoci pozoroval souhvezdi Jizniho krize, poprvy v zivote jsem pozoroval hvezdy jizni oblohy. Stedry den jsme stravili na plazi v Coral Bay a vecer jsme naplnili stul vselijakyma rybama a vsechno to do posledniho sousta sporadali.

Vcera vecer jsme prijeli do mestecka Georgetown na ostrove Penang a ted se chystam ho prozkoumat.

Cajove plantaze v Cameron Highlands:

Plaze na ostrove Pangkor:

 Silnicka na ostrove Pangkor:

Tak se mejte hezky a uzijte si posledni svatecni den!

Rozmrazit!

Tradicni jizda nocnim vlakem Metropol do Budapesti, kava a odjezd na z nadrazi Nyugati na letiste. Na lestisti odhazuju mikinu, ktera uz je cela potrhana a potrebovat ji uz nebudu. Tim koncim pobyt v Evrope po zbytek roku. Pristani v Kahire, ktera i z letadla vypada dostatecne blaznive. Skupinky Sudancu, Eritrejcu a Etiopanu polehavavajicih po letisti.

Petronas Towers, Kuala Lumpur

Poulicni stanek v Kuala Lumpur, jedna spejle za 6 - 20 Kc

V Kuala Lumpur je vedro k padnuti, navzdory dvoudenni ceste jdeme hned po odhozeni batohu do hotelu k mistnim stanecku se zradlem.grilovany olihne a krevety na spejli, jedna spejle je za cca 15 Kc. Cinskou ctvrti, kolem stanku s cetkama, kolem zebraku lezicich pod silnicnima nadchodama, jdeme na namesti Merdeka a dal do Maly Indie a pak par kilometru k budove Petronas Towers. Svyho casu nejvyssi budove na svete.

Tradicni vegetarianske Thali, servirovane na bananovem listu, ji se rukama. Cena 42 Kc.

Prejizdime do Cameron Highlands, asi do 1400m nad morem. Cestu lemovaly obrovsky palmy a cesty z cervenyho jilu. Po sjezdu z dalnice naseldovalo asi 70km serpentinama, kolem stavnatych kopcu, nad kteryma se drzely temny mraky nasakly tropickym destem. Dojizdime do vesnice Tanah Rata.

V dzungli je vsechno obrovsky, stromy, listy, kapradi, bananovniky, jediny co je maly je ta silnicka, nebo cesta, po ktery clovek jde. Jakoby byl clovek najednou mravenec v trave.

Cinsky buddhisticky klaster Sam Poh.

Cameron Highlands.

\

Jakasi prisera z dzungle.

Vystup na Gunung Benembam.

Chodime tady ruzne po okoli sli jsme k vodopadu Parit, ktery za moc nestal, dosli jsme potom k vesnicce Brinchang a tam jsem si dal kari vejce, ryzi byriyani a kousek ryby. Cesta nas pak dovedla k buddhistickemu klasteru Sam Poh a prestoze to je klaster moderni, pripadal mi v tech zahalenych kopcich a v dopadajicim desti krasne tajemne. Cesty dzungli byvaji docela narocne, jeden kilometr a pul muze jit clovek klidne hodinu, bahno, strma stezka, obcas sotva prstupny teren. Vcera jsem takhle vylezli na vrchol Gunung Benembam 1812m. Potkali jsme par roztodivnych zivocichu a jednu opici. dzungle vydava divny zvuky. skreky, houkani, piskani, skrabani, chrceni. Dosli jsme k vodopadu Robinson Waterfall. V Csmeron Highlands muzete taky travit cas focenim krasnych velkych orchideji, ibisku atd.

Robinson Waterfall.

Dneska asi zajdeme na cajovy plantaze a pak hura do smer more.

Gruzie

Tep se zrychluje, srdce buší, oči jiskří. Koukám do monitoru na slova „LOT Polish Airlines, zpáteční letenky do Tbilisi 2.560 Kč“. Rozmýšlím se asi 3 minuty . A tak jsem zvesela vyrazil do hospody a jen tak do větru jsem zahulákal, jestli se mnou nechce někdo jet a někdo zahulákal že klidně jo a tak jel Kája se mnou.

„A kde to vlastně je, ta Gruzie?“, zeptala se máma.

„Mezi Azerbajdžánem a Čečenskem“, povídám.

„Aha, tak tam nefoť žádný tanky, ať vás nezavřou“.

Pár dní před odjezdem mi Karel píše. „Už mám zvonečky“.

„Co? Jaký zvonečky?“.

„No zvonečky  - na odhánění predátorů v horách, navážeme je na krosny a oni hrozně cinkají“.

A tak jsme jeli do Gruzie…

Z rychlíku jsme se do krakovských ulic vypotáceli nad ránem, tohle krásný město nás vítalo slunečným počasím a kolem nás chodili nejhezčí holky v Polsku. Po sídle polských králů, Wawelu se motaly školní skupinky na exkurzi, na Hlavním náměstí stály vyzdobené koňské povozy a lidi si užívali babího léta. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že si pobyt v Polsku o den prodloužíme, protože letadlo do Varšavy mělo 2 hodiny zpoždění a my nestihli přípoj do Tbilisi. Proč ale neudělat z nevýhody výhodu, sedli jsme na bus a nechali se odvézt do centra Varšavy, připojila se k nám Jana z Brna, letící za kámošem do Gruzie, kde měla v plánu camrat po dolinách Svanetie.

„Co vlastně vím o Gruzii“, říkal jsem si cestou. Věděl jsem kde leží, že tam vzniklo první víno, že tam byla nedávno válka a před tou válkou jiná válka. Věděl jsem, že tam vládne někdo jménem Saakašvili a že tam mají pěkný hory. Byl jsem plný očekávání, je to pro mě zcela nový region. Nevěděl jsem, jestli to bude ještě evropská země, nebo už asijská.

Tbilisi má asi 1,3 milionu obyvatel, ale díky své poloze, která je v údolí a město se jim táhne, působí spíš vesnickým dojmem. Staré město, kde jsme bydleli a zdržovali se převážně tam, má osobité kouzlo, pod polorozpadlými baráčky s malebnými balkóny stojí staré Žigulíky, Volhy a Moskviče. Jinak ale jezdí po Tbilisi celkem pěkný auta, bohužel. Těšil jsem se totiž na Čavdary a Vakory, doba jde kupředu a tak už byly nahrazeny klasickými Tranzity. Gruzínci se pořád vdávají a žení. Po Tbilisi jsou rozesety desítky kostelů a ve všech se konají svatby, nebo křtiny, nebo obojí zároveň a není problém se na takovou svatbu zajít podívat, je to přehlídka vousatých popů, družiček a bábušek se svíčkami v rukou.

Na druhý den se vydáváme do hor, jedeme silnící, spojující Gruzii se Severní Osetií a mířící přes horské průsmyky a soutěsky do Vladikavkazu. Náš cíl je vesnička Kazbegi, schoulená pod ostrými štíty Kavkazu a druhé nejvyšší hory Gruzie, Kazbegem 5034m. Ve vsi nic moc není , sámoška nazvaná Google, pár špeluněk, kde je možný dostat limču, kafe a pivo a všudypřítomné trubky nadzemního rozvodu plynu. Bydlíme u paní Iriny a její rodiny, dovezla nás domů škytající Ladou Nivou s prasklým předním sklem a se zrezavělou karoserií. Jdeme na kopec Tsminda Tsameba, kde je jakýsi kostelík (ve kterým je svatba) a odkud je překrásný výhled na okolní hory. Je krásný počasí a je tady nádherně.

Cestu do údolí Sno jsme původně chtěli rozdělit na dva dny, dojít na konec údolí, přespat a další den jít zpět. Nakonec jsme se rozhodli, že dáme túru za den a tak šlapeme 20 km údolím až na jeho konec, tam sníme plněný placky, který zbyly ze snídaně a jdeme 20 km zase zpátky. Procházíme vesnice Archa, Sno, Karkucha a Djuta. Ve vesnicích nic není, jednou za den přijede Volha, zatroubí, otevře kufr, ve kterým se tísní mini krám s drogerií a potravinami a báby se seběhnou. 
Večeříme se čtyřmi Poláky z organizace Polish Aid a panem domácím. Večeři zapíjíme trpkým domácím vínem. Jeden džbánek, druhej džbánek, pátej džbánek...a pořád přípitky, na mír, na lásku, na ženy, na přírodu. Šestej džbánek. "Copak jsme musulmani, abysme lemtali čaj, nebo co?", pravil pan domácí.
Gruzie má úžasný potenciál pro turistický ruch, naštěstí zatím neobjevený. 

Krakow, Rynek Glowny

Tbilisi z pevnosti Narikala

Tsminda Tsameba nad vesnicí Kazbegi

Domácí večeře

Pohled na horu Kazbeg z Kazbegi

Korutanská pohodička

„Laboratorní testy potvrdily, že voda v jezeře Wörthersee je tak čistá, že ji můžeš bez obav pít“, říká mi můj kamarád, rodák z Klagenfurtu, a tak jsem v lehce deštivém podvečeru, při koupeli v jezeře doušky ochutnával vodu z jezera.

Do Klagenfurtu a jeho okolí jsem se vydal brzy ráno, vlakem z Furth im Wald, už před osmou ráno jsem byl v Mnichově, po nějakým čase jsem se zase ocitnul v živé bavorské metropoli, studenti se líně vláčeli do školních lavic,  kravaťáci spěchali do svých klimatizovaných kanclů a backpackeři snídali koblihy a kapučína. Mnichovské nádraží mi skvěle zvedlo náladu, svítilo slunce, bylo teplo a já si užíval bezstarostnýho volna.

Klagenfurt je hlavní město Korutan, je to poklidné městečko ležící asi 20 km severně od hradby Karavanských Alp. Jezero Wörthersee lemují útulné vesničky, plné snobské klientely, na jezeře se můžete projet na vodních lyžích, vyzkoušet tubing, nebo se jen tak vykoupat v teplé vodě při západu slunce, s kýčovitým kostelíkem a horami v pozadí, tak jak jsem to udělal já.

Karavanky nabízejí skvělé možnosti turistiky na pomezí se Slovinskem. Na nejvyšší horu Hochstuhl vede tzv. klettersteig, obdoba Via Ferrat, tedy jištěná cesta, náš plán zdolat nejvyšší korutanskou horu ale ztroskotal na špatném počasí, náhradní program ale vše vynahradil, výstup na 2024m vysoký Kosiak byl příjemnou a nenáročnou alternativou. Na všech rakouských vrcholcích jsou plechové krabičky s návštěvními knihami, pročítal jsem si osudy a říkal si kolik podobných kopců a osudů existuje. „Zvítezil jsem nad rakovinou a díky tomu se mohu opět podívat na svůj oblíbený Kosiak“, „Naposledy jsem zde byl jako malý kluk...“ atd.

„Tady se zabil Jörg haider“, ukazuje mi kamarád místo tragické nehody, kde se zabil kontroverzní korutanský hejtman. Haider se příliš netajil svými sympatiemi k nacistickému Německu, nepřímo jsem se zeptal, co si o něm kamarád myslí. „On byl hrozně populární, opravdu to byl člověk, který chtěl řešit problémy místních obyvatel, když měl někdo nějaký problém, přijel osobně za konkrétním člověkem a vyslechnul jej, lidi ho měli rádi, takové politiky přeci společnost potřebuje. To jen média a politici, kterým se nehodil, vytvořili jeho negativní obraz.“

Pyramidenkogel je malý kopec nad vesnicí Maria Wörth, na kterém se tyčí rozhledna. Bylo po dešti, oblačnost se roztrhala a nastal překrásný slunečný podvečer s úžasným výhledem na okolní jezera, na Klagenfurt, Karavnské a Julské Alpy s nejvyšší slovinskou horou Triglavem a na údolí směrem na západ. Nechtělo se mi z Korutan...

Na langoše

Po nekonečných kilometrech v asijských autobusech nastává čas letních evropských train tripů, tak jsem se opět po nějaké době ocitl na svém oblíbeném budapešťském nádraží Keleti. Maďarsko mám rád, jižní temperament ve středoevropským hávu, nikdo mi tam nerozumí a já nerozumím jim. V Budapešti mají podél Dunaje krásné široké cyklostezky, záviděl jsem jednomu týpkovi, kterej měl celý kolo obalený brašnama a jel určitě nějakou hezky dlouhou štreku. Nejhezčí místo v Budapešti je "zelenej most" - Most Svobody. Před ním je malé náměstíčko s budovou budapešťské tržnice, kde můžete koupit ty nejčervenější melouny a křupavý langoše s čerstvým koprem, na druhý straně mostu jsou Gellertovi lázně a nad tím vším vrch Gellert, který působí jako brána na jih. Pod mostem se valí mohutný Dunaj, houpající se loďky a vůně vody, "brána na jih", Most Svobody, všechno to do sebe tak nějak zapadlo.  

Letní výlety

Vůně pražců, pivo do kelímku, turisti, festivaly, večerní koupání v rybníce, bouřky, pozdní soumrak, časný úsvit, líně prázdný města, kofola, kouř z grilu, studená voda v horským potoce, čerstvě posekaná tráva, něměcký motorkáři. Léto!!!!

Čtyři měsíce v několika minutách

Sestříhal jsem si několik videí ze čtyřměsíční cesty a převedl je do následujícího:

Hippie trail - Co se mi libi

Hippie trail

I cestování má svoje módní záležitosti a trendy, existují místa, která jsou v určité době kultovní, stejně tak existují i oblíbené stezky, trekkingové trasy, silnice. Nemusí se jednat o trasy obchodní, stačí jen aby se objevilo několik nadšenců, kteří trasu absolvují a tím strhnou lavinu zájmu. Jedna z těch tradičních tras se nazývá „Hippie trail“.

Hippie trail, dalo by se říci, navazuje na fenomén beatniků a na Kerouacovi bláznivé výlety po Státech, už v roce 1950 se studenti vydávali se svými Land Rovery na dobrodružné cesty do Indie. Skutečnou vlnu zájmu o pozemní cestu do Indie však vyvovala až „Hippie revoluce“ během tzv. Summer of love, roku 1967 a také tripem skupiny Beatles do indické Rišikéše ve stejné době. Důvody pro tuto cestu měl každý své, neliší se příliš od těch současných – každý chtěl vykonat svojí epickou pouť, jeden jel za osvícením, jiný utíkal ze zvrhlého konzumního společenství a jiný si jel jen tak zahulit. Nový fenomén byl na světě.

Tato trasa vedla koncem šedesátých let minulého století zhruba takto:

1. Londýn. Dalším oblíbeným místem startu byl Amsterdam, eventuelně Lucemburk, kam létala letadla Icelandic Airlines s Američany.
   
2. Východní Evropa, trasa často vedlo přes Berlín do Československa a dále na východ, v podstatě stejná trasa, kterou využívají dnešní čeští batůžkáři k cestám do Rumunska, Bulharska, Turecka. Alternativní cesta vedla přes západní Evropu do Jugoslávie.
   
3. Istanbul. Zde se zastavil opravdu každý, Istanbul sloužil jako základna k načerpání nové síly k cestě na východ, odtud se již cesty dělily do různých směrů, aby se později opět střetly.
   
4. Patrně nejpopulárnější trasa vedla do íránského Teheránu a dále přes afghánský Herat do Kábulu, dále do pákistánského Péšaváru a Lahore dále do Indie. Alternativní trasa vedla z Istanbulu ke Středozemnímu moři, do Libanonu, syrského Damašku, do Jordánska, odkud se přes Baghdad stezka napojila na tradiční trasu přes Írán a Pákistán.
   
5. Za hraničním přechodem Wagah směřovala většina cestovatelů do další tradiční destinace, do Dillí, kde se opět trasy trochu rozdělovaly, někdo směřoval do indického přímořského státu Goa, někdo do nepálského Kathmandu do slavné ulice Freak stree, všichni ale směřovali přes magické Varanasi.
   

Na cestách existovaly legendární záchytné body nejen v podobě měst, ale i v podobě konkrétních míst, jak jinak, většinou se jednalo o hospody nejrůznějšího charakteru. V Istanbulu se jednalo o podnik Pudding Shop, založený roku 1957 bratry Colpanovi, kteří zde nabízeli mj. široký výběr pudinků. I dnes Pudding Shop funguje. V Kábulu se chodilo do Sigi's na Chicken Street a v Teheránu do Amir Kabir. V Kathmandu byla hlavním přístavem ulice Jhochen, tehdy známá jako „Freak street, zde bylo mnoho oblíbených podniků, dodnes se dochoval jen Snowman Café.

V polovině 70.let došlo ke komercializaci trasy, na níž se vydávaly autokary s turisty. Válka mezi Sovětským svazem a Afghanistánem a Islámská revoluce v Iránu znamenala pro trasu konec.

Snowmans Cafe a Freak street v Kathmandu. V dnesnich dnech:

Němky - Starsi cesty

Jedu vlakem do Prahy,

jedu se šesti Němkami,

ve Stodě zblajzly pudink,

v Plzni baští preclíky,

v Holoubkově rohlíky,

v Hořovicích sendviče,

na Smíchově ovoce.

End of the road - Asie 2012

U stúpy Swayambunath v Kathmandu ke mně přišla starší ženská, seděl jsem na lavičce a vychutnával si spirituální atmosféru tohoto místa, bez jedinýho slova mě objala a začala mi říkat něco v nepálštině, pak odešla. Stejně rychle se zjevila a stejně rychle zmizela. Říkal jsem si, že takový je celý Nepál a takový byl snad i celý výlet.

Mám za sebou 421 km autem, 17690 km letadlem, 7187 km autobusem, 8 km rikšou, 396 km pěšky, 46 km na kole, 448 km lodí, 250 km na motorce a 1169 km vlakem.

U Sneznyho muze - Asie 2012

Mozna by si nekdo z vas precetl radeji o chramu Kasthamandap nebo o chramu bohyne Taleju na namesti Durbar, ale ja vam radsi povim neco o jedne cukrarne. Navstivil jsem bajecny podnik, ktery se jmenuje Snowman cafe, udajne funguje od roku 1968 a je posledni puvodni kavarnou z ery hippies. Interier je jednoduchy, ale utulny, hlavne vecer, kdyz venku prsi a uvnitr srkate zazvorovej caj. Na zdech jsou namalovany ruzne ornamenty a nad drevenymi stoly jsou zaveseny papirove lustry s motivem Buddhy. Ve spodni casti pultu, kde sympaticky padesatnik kasiruje, jsou vystaveny audiokazety, majitel je sbira. Ve vitryne jsou vystaveny dorty. Cokoladova babovka,  kokosovy dort, cokoladovo bananovej dort, strudl a dalsi. Ja jsem si vybral ten, ktery vypadal nejvic cokoladove, jmenoval se Black Forest a byl genialni. Pokud budete nekdy v Kathmandu, nenechte si ujit Snowman cafe v Jhochen.

Freak street - Asie 2012

Po dlouhy dobe neustaleho premistovani a cestovani si uzivam zivot v Kathmandu. Dostal jsem chut shodit batoh ze zad a zajit si treba na poklidnou veceri, nebo...nebo treba na fotbal! Nikde na internetu jsem ale nemohl najit rozpis zapasu a nikdo mi nebyl schopny poradit, tak jsem se vydal na narodni stadion do jizni casti ctvrte Kantipath a doufal jsem, ze najdu odpoved. Odpoved jsem dostal, liga pred par dny skoncila, nezbyva nez vydrzet a zajit se podivat v Domazlicich na Jiskru, nebo do Plzne na Viktorku

V Dughle, 4620m vysoko, jsem na policce vedle plakatu ceskeho horolezce Radka Jarose nasel knizku. Knizka byla v cestine  a jmenovala se Hladovy priliv, napsal ji jakysi Amitav Gosh, vymenil jsem ji za jinou knizku a behem nekolika dni ji precetl, takze jsem zase nemel co cist. Pred veceri jsem si vzdy musel 7x precist jidelnicek a 4x noviny Kathmandu Post, nez mi jidlo prinesli. Proste jsem zoufale potreboval knizku. Knizky v Thamelu jsou docla drahy, vzpomnel jsem si ale, ze v aleji mezi autobusakem a starym mestem se na ulici vedle prodejcu baterek, nabijecek, adapteru, plastovych hracek, tabaku a ovoce, nachazelo taky nekolik prodejcu pouzitych knih. Asi 20 minut jsem prochazel vystavene knizky a nakonec jsem si odnesl tri, za cenu 120 Rupii (asi 35 Kc). Prvnim titulem byl pribeh "Unos" od Roberta Louise Stevensona. Na zadni strane je uvedeno "specialne upraveno pro mlade ctenare", coz pro me znamena "urceno pro blbe ctenare, jejichz anglictina je na urovni detskych ctenaru". Druha knizka je "Kouzlo myslet ve velkem" a je to jedna z tech psychologickych knizek, po kterych zarucene zbohatnete. Posledni knizka je maly poklad do moji knihovnicky a mam z ni obrovskou radost. Kdyz uz jsem skoro odchazel, zahlidnul jsem i a hned upoutala moji pozornost. Lezela mezi knihami 'Efektivni rodicovstvi" a "Uvod do telefonovani a radiotelegrafie" Jmenuje se Traveller's Tales a napsal a nakreslil ji jakysi Anthony Jenkins. Je to puvabna knizka s beznymi zazitky, ktery clovek na cestach zazije a prevazne ji tvori srandovni ilustrace.

Posledni dobou jsem travil hodne casu na tzv. Freak street, oficialne Jhoche. Nazev Freak street pochazi ze 70. let, kdy byla tato ulice posledni zastavkou na legendarni "hippie trail". Freak street se mne libi, protoze ma dusi, je v samem centru mesta, malokdo mi tady neco nabizi a nuti, je tady malo turistu a je tady mnohem levneji. Obcas je mozny zahlidnout posledni opravdovy hipiky, jak line sunou svoje vyhubly telo ulici, vystrojeni v barevnych kosilich pres ktery maji tmavou vesticku. Haro maji svazany celenkou a krome vyraznyho kniru maji vetsinou i poradnej plnovous. Proste woodstock hadr. Ve freak street je nekolik psychedelickych hospudek a tmavych strasidelnych spinavych levnych hotylku. Z repraku hraji The Doors. Rozhodnul jsem se na Freak street prestehovat.

Vcera jsem zasel na caj a dostal se mi do ruky zajimavy casopis o trekkingu v Nepalu. Zaujal me jeden clanek, ktery popisoval zacatky trekkingu v Nepalu, prvni prukopnici popisuji, jak v roce 1964 stalo tradicni jidlo Dal Bhat 1 a pul rupie, tusim ze v tehdejsi konverzi k dolaru to bylo 7 centu. Za dalsich pul rupie uz dostali maso, vejce a sklenicku mlika. Ubytovani bylo zdarma. V dalsim odstavci se autor zminoval o velkem problemu – kde sehnat boty na trekking. V 50.letech nebylo poradny boty mozny sehnat dokonce ani v Dilli, natoz v Kathmandu. Nakonec se jako jedine vhodne ukazaly tenisky, ktere sehnal v jakemsi obchode Bata. Tenisky od Bati kupodivu vydrzely celkem 600km pochodu a nakonec je daroval jednomu z pruvodce a ten, pokud je ziv, je pry mozna nosi dodnes. Mimochodem Bata je v Asii opravdu pojem, v Indii na Batu narazite v kazdem meste. Nikdo ale nema ani tuseni, odkud znacka Bata pochazi, vsichni si mysli, ze se jedna o indickou firmu.

Ulice v Kathmandu jsou plne psich smecek. Je zajimave pozorovat jejich chovani, doma uz psy ve smeckach neni kde videt. Takove smecky, to jsou fakt nefalsovane poulicni gangy. Zatimco pres den je od nich vetsinou klid, boji se lidi a jsou plasi, tak v noci je mesto jejich. Kdyz se v noci vzbudite, mate smulu, budete poslouchat jejich stekani, daveni a vyti dlouhy hodiny. Co 20 minut dochazi k nejakemu boji mezi jednotlivymi smeckami, pak nasleduje destiminutovy koncert vyti na tema "ja jsem tady sefem a tohle je moje teritorium". S prichodem noveho dne ale sef smecky zaveli ke spanku a psi se nekam schovaji a je je mozne videt pouze pochrupujici na chodniku, loudici u reznika, nebo procesavajici odpadky. Bohuzel mi jejich chovani silne pripomina poulicni deti, kteri s pytlikem u pusy, plnym lepidla, po vecerech procesavaji ulice, hledaji v odpadcich cokoli co by se dalo pouzit a zebraji u supermarketu. Pres den se vetsinou snazi zahrat nekde na slunicku. V turisticke ctvrti Thamel a na namesti Durbar se behem me letosni navstevy zebrota temer nevyskytovala, myslel jsem si, ze se veci nekam pohnuly a problem se dari resit. Nedari, sekuritaci a policiste proste jen odsunuli problem na mista, kde neni tak moc na ocich.

Chytil jsem nejakou virozu, nebo zanet nosohltanu, nebo tak neco. Jsem si jisty, ze je to ze shnileho kathmandskeho vzduchu. Vzduch je tady odporny, Saigon je proti Kathmandu bylinkova zahradka. Vzduch je zde plny bakterii, olova, prachu a bacilu. Nekde jsem cetl, ze vlada musel snizit pozdavek na emise na uplne minimum, protoze jinak by v Kathmandu nemohla jezdit zadnat vozidla. Chtel jsem jet na vylet, ale radsi do ulic nepujdu a kydnu si nekam na zazvorovej caj.

Dneska to bude bez fotek, pripojeni k internetu je tady na Freak street spatny.

na nepalskych ulicich - Asie 2012

Ahoj vsichni. Poslednich par dni jsem se flakal po Kathmandu, nedelal jsem nic moc, jenom jsem tak zevloval po ulicich, obcas jsem si sednul na nejaky narozi a koukal na poulicni cvrkot. A taky jsem hooodne jedl. Kazde rano prohodim par slov s majitelem obchodu s cajem, ktery sidli vedle myho penzionku. O par metru dal to zopakuju s prodavacem lihovin a o dalsich par metru dal s prodavacem potravin. Nevim jakou energii to muze byt, ale vetsinu dni si me prodavaci hasise nevsimaji, predevcirem me ale malem sedreli z kuze a musel jsem je odmitnout snad petadvacetkrat. Rikal jsem si v duchu "jeste ke mne prijde jeden a chytnu ho pod krkem a reknu mu, ze jestli mi na konci konverzace nabidne hasis, kopnu ho do prdele". Hasis uz mi nikdo nenabizel, zato fletnicek a takovych mistnich houslicek mi bylo nabidnuto hned nekolik, prodavace tygri masti uz ani nepocitam. Pod stromem v "moji" ulici sedi poulicni holic, nejen ze holi, ale taky provadi masaze obliceje.  Mam rad krizovatku Asan, kde rano provadeji mistni u male svatynky jejich ranni ritualy a kde se prodava zelenina, koreni, kvety afrikanu a dalsi vsemozne i nemozne zbozi.

Dneska jsem vyrazil na maly vylet, sel jsem jako vzdy pres krizovatky Thahiti a Asan (vetsina ulic tady nema jmeno, proto se jako orientacni body uvadeji krizovatky, resp. male namesticka) a odbocil jsem k rusne, zaprasene ulici Kantipath, kde je vzduchu stejne malo jako v Everest base campu. Minul jsem male jezirko Rani Pokhari, kde je jakysi maly palac a plochu Tudhikhel, kde mistni mladici hraji fotbal a ktera slouzi predevsim jako prehlidkova plocha pro armadu. Minul jsem starou beznohou zebracku, ktera vzdy lezi na stejnem miste uprostred nadchodu pro pesi, a dosel jsem na Ratna park, coz je mistni autobusove nadrazi, skocil jsem do minibusu a jel jsem do maleho mestecka Kirtipur, vzdaleneho asi 6km jizne od Kathmandu. Kirtipur je stredoveke mestecko s hezkou polohou na vrcholku kopce. Dneska se veskery zivot odehrava v jeho komercni casti Naya Bazaar pod kopcem, takze v samotnem historickem jadru panoval nadherny klid a pohoda. Sednout si s mangovym dzusem na namesti a pozorovat poklidnou nedeli byla uleva od Kathmandu. Rikal jsem si, ze takhle nejak musleo vypadat Kathmandu pred nejakymi sedesati lety, kdy v nem jeste nebyly silnice, auta, ani turisti. Ano, zni to trochu neskutecne, ale prvni silnice byla v Nepalu vybudovana opravdu az v roce 1951! V Kirtipuru je porad hezka zaplava tradicnich cihlovych nevarskych domu a cele mesto je vyrazne nevarske. Chlapi sedi na zemi a hrajou karty a zensky klaboseji, nebo pletou, tak nejak vypadala nedele v Kirtipuru.

Dost kecani, jeden obrazek za tisic slov, mrknete se na poulicni zivot v Kathmandu a Kirtipuru radsi tady:

Durbar square v Kathmandu:

Poulicni pradelna, Kathmandu:

Vynikajici Dal Bhat, tradicni nepalske jidlo:

Namesti Durbar, Kathmandu:

Rozprava v Kathmandu:

Poulicni obchod v Kathmandu:

Ve starem Kathmandu:

Asan, Kathmandu:

Obchod na ulici, Kathmandu:

Reznictvi na ulici v Kathmandu:

Poulicni zivot v Kathmandu:

Poklidna nedele v Kirtipuru:

Buddha a drbny v Kirtipuru:

Detsky hry v Kirtipuru: