vagus na vandru: Gruzie

Tep se zrychluje, srdce buší, oči jiskří. Koukám do monitoru na slova „LOT Polish Airlines, zpáteční letenky do Tbilisi 2.560 Kč“. Rozmýšlím se asi 3 minuty . A tak jsem zvesela vyrazil do hospody a jen tak do větru jsem zahulákal, jestli se mnou nechce někdo jet a někdo zahulákal že klidně jo a tak jel Kája se mnou.

„A kde to vlastně je, ta Gruzie?“, zeptala se máma.

„Mezi Azerbajdžánem a Čečenskem“, povídám.

„Aha, tak tam nefoť žádný tanky, ať vás nezavřou“.

Pár dní před odjezdem mi Karel píše. „Už mám zvonečky“.

„Co? Jaký zvonečky?“.

„No zvonečky - na odhánění predátorů v horách, navážeme je na krosny a oni hrozně cinkají“.

A tak jsme jeli do Gruzie…

Z rychlíku jsme se do krakovských ulic vypotáceli nad ránem, tohle krásný město nás vítalo slunečným počasím a kolem nás chodili nejhezčí holky v Polsku. Po sídle polských králů, Wawelu se motaly školní skupinky na exkurzi, na Hlavním náměstí stály vyzdobené koňské povozy a lidi si užívali babího léta. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že si pobyt v Polsku o den prodloužíme, protože letadlo do Varšavy mělo 2 hodiny zpoždění a my nestihli přípoj do Tbilisi. Proč ale neudělat z nevýhody výhodu, sedli jsme na bus a nechali se odvézt do centra Varšavy, připojila se k nám Jana z Brna, letící za kámošem do Gruzie, kde měla v plánu camrat po dolinách Svanetie.

„Co vlastně vím o Gruzii“, říkal jsem si cestou. Věděl jsem kde leží, že tam vzniklo první víno, že tam byla nedávno válka a před tou válkou jiná válka. Věděl jsem, že tam vládne někdo jménem Saakašvili a že tam mají pěkný hory. Byl jsem plný očekávání, je to pro mě zcela nový region. Nevěděl jsem, jestli to bude ještě evropská země, nebo už asijská.

Tbilisi má asi 1,3 milionu obyvatel, ale díky své poloze, která je v údolí a město se jim táhne, působí spíš vesnickým dojmem. Staré město, kde jsme bydleli a zdržovali se převážně tam, má osobité kouzlo, pod polorozpadlými baráčky s malebnými balkóny stojí staré Žigulíky, Volhy a Moskviče. Jinak ale jezdí po Tbilisi celkem pěkný auta, bohužel. Těšil jsem se totiž na Čavdary a Vakory, doba jde kupředu a tak už byly nahrazeny klasickými Tranzity. Gruzínci se pořád vdávají a žení. Po Tbilisi jsou rozesety desítky kostelů a ve všech se konají svatby, nebo křtiny, nebo obojí zároveň a není problém se na takovou svatbu zajít podívat, je to přehlídka vousatých popů, družiček a bábušek se svíčkami v rukou.

Na druhý den se vydáváme do hor, jedeme silnící, spojující Gruzii se Severní Osetií a mířící přes horské průsmyky a soutěsky do Vladikavkazu. Náš cíl je vesnička Kazbegi, schoulená pod ostrými štíty Kavkazu a druhé nejvyšší hory Gruzie, Kazbegem 5034m. Ve vsi nic moc není , sámoška nazvaná Google, pár špeluněk, kde je možný dostat limču, kafe a pivo a všudypřítomné trubky nadzemního rozvodu plynu. Bydlíme u paní Iriny a její rodiny, dovezla nás domů škytající Ladou Nivou s prasklým předním sklem a se zrezavělou karoserií. Jdeme na kopec Tsminda Tsameba, kde je jakýsi kostelík (ve kterým je svatba) a odkud je překrásný výhled na okolní hory. Je krásný počasí a je tady nádherně.

Cestu do údolí Sno jsme původně chtěli rozdělit na dva dny, dojít na konec údolí, přespat a další den jít zpět. Nakonec jsme se rozhodli, že dáme túru za den a tak šlapeme 20 km údolím až na jeho konec, tam sníme plněný placky, který zbyly ze snídaně a jdeme 20 km zase zpátky. Procházíme vesnice Archa, Sno, Karkucha a Djuta. Ve vesnicích nic není, jednou za den přijede Volha, zatroubí, otevře kufr, ve kterým se tísní mini krám s drogerií a potravinami a báby se seběhnou.
Večeříme se čtyřmi Poláky z organizace Polish Aid a panem domácím. Večeři zapíjíme trpkým domácím vínem. Jeden džbánek, druhej džbánek, pátej džbánek...a pořád přípitky, na mír, na lásku, na ženy, na přírodu. Šestej džbánek. "Copak jsme musulmani, abysme lemtali čaj, nebo co?", pravil pan domácí.
Gruzie má úžasný potenciál pro turistický ruch, naštěstí zatím neobjevený.

Krakow, Rynek Glowny