Na konci Evropy.

 Slea Head, majestátní místo hodné konce Evropy. Jedná se o nejzápadnější místo na našem kontinentě (nepočítáme li Island), dál už jsou jenom hlubiny Severního Atlantského oceánu a po pár tisíci kilometrech břehy Kanady. Příroda umí oslavit konec kontinentu, je to překrásné místo, tmavý oceán, skály a útesy. V případě krásnýho počasí se jedná o skvělou podívanou, ale i když je hnusně, působí Slea Head tajemně a pohádkově, jako z nějakých fantasy pohádek o korábech, křižující daleké obzory, o rytířích a tajemných nadpozemských postavách a zakletých místech s čáry a kouzly. Je to jedno z míst, odkud se člověku nechce.  

S Tazem na procházkách.

Tak jsem v Dingle a jeho okolí nachodil už asi 60 km, na procházky je tady krásně, hezká krajina, krásný nebe, vítr, kopce, tajemný soumraky a romantický západy slunce, pozorování racků, jak loví ryby. Žije tady delfín, kterej se jmenuje Fungi a kamarádí se s lidma, vždycky během léta se objeví a plave za lodičkama s turisty a hraje si s nima. Doufám, že ho brzy uvidím. Zatím mi stačí Taz, "náš" pejsek, s kterým chodím na procházky, trochu smrdí, dneska se doma pozvracel, ale jinak je to zlatíčko.

Dneska je to rok, co jsem se vyškrábal v Himálájích na Kala Pattar a taky jsem dneska dostal práci, tak snad tam vydržím. Oslavil jsem to dvěma pivkama. 15. března je prostě magický datum.

Taz hrozně rád skáče na tuhle zídku:

Taz na procházce:

Změna je život - tentokrát směr západ.

Domažlický nádraží ponořený do chladu, vrčení motoráku čekajícího na odjezd, červená na semaforu, tající zbytky sněhu. Klid večerního provozu všedního dne, kdy už většina lidí leží doma na kanapi. Sedím tady sám a jde mi pára od huby, ostatní cestující jsou v čekárně. Naproti stojí temný odstavený nákladní vagony. Jedu na poslední výlet do Plzně. Pak už si pamatuju jenom divoký výlet na Čerchov, domažlický náměstí v zapadajícím sluníčku, krásně podivný (podivně krásný) podvečer na Vavřinečku při západu slunce, srnky na louce a holuba vyzobávajícího blitky ze sněhu. A pak letadlo směr západ.

Do Corku jsem přiletěl ve 13:00, na letišti smrděl hnuj, foukal vítr a obloha byla plechově temná. Na provinčním letišti nemají ani taxiway, takže se letadlo muselo otočit o 180° , aby mohlo dojet ke stojánku. Autobusák zařadil fofr, začal si hvízdat Manic Street Preachers a vyrazil směr Cork, tam jsem na divným autobusáku přesednul do busu do Tra Lí, kde jsem ještě na podivnějším autobusáku, plným bláznů, přesednul na další autobus do Dingle. A tak jsem tady, voní tady moře a ryby, rackové křičí do větru.

 Hrabe mi už takhle na začátku, nebo ten kopec fakt vypadá jako Čerchov?