Takovejch
dní a ani čárka. A přitom jsem v mezidobí viděl tolik krásných
a zajímavých míst.
Vylezl
jsem na Mt. Brandon, druhou nejvyšší horu Irska, vyrazil jsem
celkem brzy ráno a vrchol nebyl ještě v obležení lidí. Byl jsem
tam sám, měl ten krásný výhled na Dingle peninsula sám pro sebe
a bylo vedro. Července byl vlastně úplně krásný, se spoustou
slunečných a horkých dní, ani se mi nechtělo věřit, že jsem v
Irsku. Občas jsem chytil dobrý stop a dostal další a další tipy
na výlety a výšlapy. Jednou mi zastavil mladej chlapík, na zadním
sedadle měl basu Heinekenu a ládoval do sebe jedno pivo za druhým.
Stopování tady, to je radost, stačí si jenom stanovit cíl a do
pěti minut už se vezu.
Údolí
Ballinloghig je jedno z nejhezčích míst na poloostrově, široké
údolí se zužuje až k hradbě kopců, z nichž padá malý
vodopád, údolím protéká řeka a na konci je opuštěná osada,
obývaná do 70. let jakousi asketickou komunitou. Místo na konci
údolí, bez elektřiny, bez cest a silnic.
Sezona
se pomalu chýlí ke konci, ulice jsou klidnější, vzduch je cítit
podzimem, barvy jsou měkčí a krajina ospalejší. Nic se vlastně
neděje a přece se věci zase dávají pomalu do pohybu.
Jo
a počítadlo blogu překročilo 2000, tak pěkně děkuju!
Výhled z Mt. Brandon
Spící obr.
Doonshean, pláž.
Údolí Ballinloghig
