Zvykani na Indii. Znovu.

Indickou hranici jsem presel pred osmou rano. Prosel jsem skrz strasidelny mestecko Sonauli, pak jsem nasel kadibudku s nepalskym tlustoprdem, kterej mi dal nepalsky vystupni razitko, abych mohl jit hledat kadibudku s indickym tlustoprdem, kterej by mi dal indicky vstupni razitko. Prosel jsem branou, na ktery bylo napsano Welcome to India a vstoupil dozacinajiciho indickyho dne. Na Indii cloveka nepripravi nic, dokonce ani moje predchozi tri navstevy.

Hodne lidi si mysli, ze rozdil mezi Indii a Nepalem je minimalni, ale nic nemuze byt vzdalenejsi pravde. Indie je mnohem a mnohem intenzivnejsi, mnohem hlucnejsi, mnohem divocejsi, mnohem narocnejsi, mnohem surovejsi a neuveritelne spinava. Kdyby se sebraly vsechny odpadky v Indii, vznikly by novy Himalaje. Obcas mi to pripada, ze Indie plave na odpadcich. V ulicich pachne moc, v dalce houkaji dlouhatansky vlaky, kravy se vyhrivaji uprostred krizovatek, na zemi jsou siroke cervene flusance od betelu. Kdepak, nepalska pohodicka je v hajzlu, ted nastava boj o preziti v indickych ulicich, jeden cizinec ku jedne miliarde a dvestedvaceti milionu indickych dusi.

Z Gorakhpuru jedu pekelnym autobusem do Varanasi. 200 kilometru davame za 10 hodin, ale muze byt hur, rikam si. Jeden typek, kteryho jsem potkal, mel na ceste dlouhy 12 hodin zpozdeni dalsich 8 hodin. Cesta mi neutikala, kilometry se vlekly, krosnu jsem mel na kline, necitil jsem nohy, zastavka zadna, nastesti mame defekt, to byla jedina moznost se protahnout.

Jsem znovu ve svatem meste Varanasi alias Benares alias Kashi. Travim Stedry den mezi kravskymi hovny a open air krematoriem. Oproti minuly navsteve je hladina Gangy nizsi, coz je perfektni pro pozorovani zivota na ghatech, oproti tomu je tady mnohem vic otrapu. Behem dne odmitam 15x nabidku hasise, 20x nabidku projizdky na lodi, 14x nabidku masaze. Bojuju s falesnymi pruvodci u spalovacich ghatu.

Varanasi je stredovek tecka. To mesto je odsouzeno zustat v minulosti na veky veku, filmari by nepotrebovali komparzisty ani kulisy. Je to neskutecny mesto. Divoky, strasidelny, tajemny. Ale fascinujici. Obcas si rikam, ze kdyby to tady videla mama, nikdy by me nikam nepustila. Vcera jsem potkal zebraka s leprou, projel mnou mraz, sel proti me v otrhanych hadrech a byl deravej. Mel na svych zdefromovych rukou dirky velikosti polovicnyho ping pongovyho micku.

Tak Vesely Vanoce!

Vecerni ulice, Bhairawa, Nepal.

Zivot na ghatech ve Varanasi.

Zivot na ghatech ve Varanasi.

Zivot na ghatech ve Varanasi. Moc piva? Ne vypousteni sracek do Gangy.

Zivot na ghatech ve Varanasi. Holicstvi.

Zivot na ghatech ve Varanasi. Modlitba.

Zivot na ghatech ve Varanasi. Badminton.

Ulice ve Varanasi.

Ulicky stareho Varanasi.

Dostal jsem pozahnani (zadarmo!).

Ulicky stareho Varanasi. Sachy.

Ulicky stareho Varanasi. Cukrarna.

Zivot na ghatech ve Varanasi, odpoledni koupel.

Vzhuru na jih.

Jednoho krasnyho jasnyho rana jsem se vydal na autobusove nadrazi v Pokhare a autobusem odjel do mestecka Tansen - Palpa. V Tansenu neni nic moc co k videni, ale je to prijemna zastavka cestou k indickym hranicim. V celym mestecku nebyl ani jeden turista, ulice byly klidny, atmosfera uvolnena, lide usmevavi a k tomu vsemu je tady extremne levny jidlo. Velka porce smazenych nudli stala asi 6 Kc, dve tasticky samosa s dvema kousky osmazeny zeleniny a trochou bramborovyho kari stala asi 5 Kc.

Po par dnech jsem vyrazil jeste dal na jih. Hor ubyvalo az z nich byly jen kopce, pak byly z kopcu kopecky a najednou kopecky zmizely uplne. Nechal jsem himalajske podhuri za sebou, krajina byla rovna jako stul, nade mnou byl tradicni mlhovy opar, byl jsem v nizinach jizniho Nepalu, tzv. oblast Terai. Jel jsem do Lumbini, misto, kde se pred dvema a pul tisici lety narodil princ Siddharta Gutama, pozdejsi prvni Buddha. Cesta to byla dobrodruzna. Nejdriv jsem jel do mesta Butwal, cesta neprobihala nijak zvlastne az do chvile, kdy sofer zastavil, aby neco zkontroloval, ale autobus mel jinej nazor a zacal poskakovat, motor zacal kuckat a my pomalu pokuckavali k propasti. Zensky zacaly hystericky pistet a chlapi radsi rovnou vyskakovali z autobusu ven. Uz uz jsem chtel skakat za volant, ale pruvodci, asi dvanactiletej hoch byl rychlejsi, skocil jako superman za volant a zaslapnul brzdu. A pak se vsichni zacali smat a jelo se dal.
V Butwalu jsem hned skocil do busu do dalsiho mestecka Bhairawa a tam preskocil jeste do jednoho smer Lumbini. Autobus do Lumbini jel tak neuveritelne pomalu, ze jsme meli co delat, abysme predjeli cyklisty.
A ted jsem v Lumbini, ve vesnici Buddha Nagar. V Lumbini probiha nejaky festival a stovky mnichu v rudych rouchach se modli za svetovy mir v obrim stanu. Vecer skonci a vesnice se promeni v jednu velkou reku plnou mnichu, vypada to mocne. Stal jsem nad mistem, kde se pred dvema a pul tisici lety narodil Buddha, cucel jsem na ten sutr a prejel mi mraz po zadech. Vecer jsem si sednul k jednomu stanku a objednal si nejaky nudle a vedle me si sednul mnich a zeptal se, jestli bych ho nepozval, tak jsem ho pozval, zrali jsme nudle a chroupali chilli papricky a pak jsme dojedli a on me chytil za ruku a sel se mnou vesnici. A ja si pripadal trochu trapne a trochu teple, ale nikdo si nas ani nevsimnul a on furt mumlal neco nepalsku a neco ukazoval, asi jako ze priste plati on a pak jsme si zamavali, Lumbini se ponorilo do tmy a ja sel spat.

Kluci hrajou kriket. Tansen.

Mnisi pozoruji zivot tech nejchudsich z nejchudsich, Lumbini.

Lumbini.

Meditace v Posvatnem haji. Tady se narodil pred dvema a pul tisici lety Buddha.

Snidane. Puri Tarkari.

Provoz u vesnice Buddha Nagar.

V nezname vesnice v jiznim Nepalu.

Hlineny rodinny domek, neznama vesnicka u Limbini.

Buddha Nagar - Lumbini.

Obed za 5 Kc.

A jde se dolu.

Kolem hranic byvaleho kralovstvi Mustang, jez bylo az do roku 1991 zcela nepristupne, sestupuji z Muktinathu do udoli reky Kali Gandaki. Ukazuji smerem k Mustangu a slibuji si, ze se tam jednou podivam. V Mustangu zije kolem 5 tisic lidim, jednalo se o uzavrene kralovstvi, uplne autonomi na Nepalu. I dnes je problem se tam podivat, za 10 dni pobytu zaplatite specialni povoleni za 500 USD. Navic si musite najmout pruvodce. Jeden Nepalec mi ale rikal, ze je tam nadherne, kamenne vesnicky, zeny v tradicnim obleceni, pry tibetstejsi oblast, nez samotny Tibet. Tak nekdy priste.

Za Jomosonem se zveda hrozny vichr a cele odpoledne jdu proti nemu, vitr zveda prach a ja ho mam plnou hubu. Boli me takova ta mala kost, vedouci od paty k lytku, kulham smerem Marpha, kam prichazim asi po 6 hodinach chuze z Muktinathu.

Loucim se s veselymi sestrami a jejich mamkou, ktere vedou Neeru Guest House v Marphe a pokracuju druhy den dal. Noha boli, sotva lezu, smeju se sam sobe, ze ted jsem fakt vagus na vandru. Kulhajici, o holi, totalne zaprasenej, tyden nemytej. V Ghase spim na stejnym miste jako pred 5 lety. Jedna mala zmena, deti pani hospodyne vyrostly a misto pole, ktere oral pred peti lety buvol, tam ted stoji zaparkovany autobus a jeep. 

Kulhajicim tempem pokracuju do cile. Kdejaka baba s triceti kilovym nakladem drivi na zadech me predbiha. Najednou si uvedomuju, ze kolem me zase voni kytky, voda a hlina a ze kolem rostou pomerance a kvetou rhododendrony. A bylo teplo, nadherny teplo, pritom jsem byl jen o par desitek kilometru dal o ledovych stitu hor, kde jsem pred par dny mrznul. A vsechno to dostalo sladkou tecku v Tatopani, jmeno Tatopani znamena "horka voda" a to neni jen tak nahodou. U vesnice totiz vyvera horky pramen a vesnicani zbudovali maly bazenek, kam voda proudi, za 100 rupii tam muzete svoje zmozeny svaly ponorit a valet se tam treba cely den. Prevlikl jsem se v kabince, kterou podle vseho vsichni ostatni pouzivaji na chcani, do plavek, a vyrazil se pomorit do ty vany. A to vridlo bylo faaakt horky, rikal jsem si, jak je ta priroda uzasna, kdyz uprostred tech ledovych hor vytvori neco jako tohle. U bazenu byla mala vyvarovna, kde prodavali i ledovy pivo, tak jsem se valel "ve vane", pil ledovy pivo, povidal si s ostatnima a cely to bylo zasazeny do ramu hor a proste uplne dokonaly.

Dalsi den jsem sednul na bus do Beni a nasledne do Pokhary, kam jsem prumernou rychlosti 17km/h dorazil 2 hodiny po poledni. V Pokhare je teplo, bzuci tady hmyz, zpivaji ptaci a vzduch voni. Tady si u brehu jezera lizu sramy, nez zase vypluju nekam do dalek.

Udoli Kali Gandaki, vzadu Dhaulagiri 8061m.

Vesnice Jharkot, u hranic s Mustangem.

 Pokhara, jezero Fewa.

A jdeme nahoru.

Drahy Kathmandu, loucim se s tebou, ale nerikam sbohem, rikam nashledanou. Jsi mesto, ktery me poslalo do kolen. Mesto, ktery zboznuju. Sednul jsem si na maly chram na namesti Durbar a pozoroval okoli, vedle me si sedly tri zensky, snedly nejaky ovoce a zacaly si vybirat vsi z vlasu. Nashledanou Kathmandu.

Na druhy den jsem vyrazil na bus do hor. Moje destinace ma puvabny nazev Bhulbhule. Jel jsem normalnim linkovym busem, v tech je nejvetsi legrace. V 6:45 jsme vyrazili, ale autobus opustil Kathmandu az po 8, protoze jsme museli ruzne posbirat cestujici cestou, nalozit obrovsky pytle s nejakym oblecenim, pak jsme museli 3x uplatit policajty na check pointech. Kdyz uz to vypadalo, ze se konecne rozjedeme, zastavili jsme v nejaky dire, ktera fungovala jako jakesi prekladiste kvetaku. Museli jsme narvat do busu 6 pytlu s kvetakem a 2 pytle zelenych paprik. No a pak prisla pauza na chcani a v Muglingu pauza na obed. Tam to vypadalo dost divne, protoze pulka obyvatel byli blazni a chodili po vesnici sem a tam a neco si mumlali. Nejvyraznejsi mistni blazen byl, uplne tmavej, misto vlasu mel jeden velkej prirodni dred, mel obrovskou kosili, ktera byla roztrhana a nemela knofliky. Furt kopal do neceho, co videl asi jenom ve svoji fantazii a od toho, jak se furt predklanel a naklanel, tak me neuveritelne vymakany telo. A v Dumre se zase zastavilo a na cosi cekalo, ale pak se konecne vjelo na venkov, kde chodi zensky v tradicnich krojich a kde se pole oraji jako pred 100 lety. Potom nastoupila nejaka zenska a udelala si ze me normalne polstar, tak jsem se trochu predklonil, aby mi nedosahla na rameno, ale ona si beze srani normalne lehla na moje zada. Pak vystoupila, ale zase nastoupila snad cela skolka, tak jsem zase na kline vezl asi petiletou holcicku, nastesti neblinkala. 

Mel jsem z ty cesty uprimnou radost a rikal jsem si, ze mi ty Nepalci prijdou jako jedna velka rodina s obrovskym smyslem pro humor.

Po 8 hodinach chuze jsem dorazil z Bhulbhule do vesnice Tal. Slo se mi dobre a hezky to odsejpalo. Vode z kohoutku v nizsich polohach neverim, tak jsem si nakapal trochu peroxidu na desinfekci a to jsem nemel delat, protoze v Talu se mi z tech kapek udelalo zle. Rok a pul jsem nesezral zadnej prasek a ted takovy chemicky svinstvo. V hube jsem mel pachut peroxidu, voda chutnala jako fusekle nalozena v chloru. Klecim na zapraseny dreveny podlaze v trenkach, oddychuju a nemuzu se hnout. Cekam co bude. Smiruju se s tim, ze uz nikdy neuvidim domazlickou vez a moje telo tady rozctvrti nejakej deda a sezerou me supi. Pak jsem dostal zimnici, ale taky jsem si rekl, ze "prestan kurva fnukat ty bebicko, chtel jsi hory, tak tady je mas, prestan, koukej se jit vyblejt a jdi si dat polivku". No a presne tak se stalo a bylo mi zase dobre.

Cesta dal vedla kolem bublavych vodopadu a dravych rek, uriznul jsem si bambus a mel tim padem trekovou hul zdarma. Objevuji se prvni zamrzly kaluze. Jsem v Chame, 2710m a zacina byt zima. Z jedny strany mam uzasny masiv Annapurny II, 7932m a v dalce je prekrasna Manaslu, 8163m. Vecer hraje zapadajici slunce na Manaslu svoje divadlo, nadhera. Hory jsou vubec nejhezci vecer, nejdriv zluty, pak tmave zlaty, pak oranzovy jako pomeranc a ankonec ruzovy a obloha nad nimi fialova. V zapadajicim slunci pusobi neuveritelne klidne, ale clovek by tam neprezil ani chvili.

Stoupam dal, nachazim divokou marihuanu a trochu si ji trham. Prichazim do nadherny vesnice Upper Pisang, nade mnou mohutna Annapurna. Davam se do reci s mladym buddhistickym mnichem a pozdeji se jdu podivat na puju (modlitbu). Dostavam caj a odpocivam u manter,

K snidani jsem si dal brambory a matovej caj a vyrazil horejsi cestou pres nadherny starobyly vesnica Ghyaru a Ngawal do vesnicky strediskove, do Manangu. Tam jsem videl babicky, pretacejici si koralky na svych buddhistickych malach a dedecky, brblajici si mantry. 

Nadaval jsem na zimu a rikal si, jak bych se mel hezky na nejakym ostruvku v Thajsku. Jenze ted tady sedim u kamen, vedle me sedi cela tibetska rodina, stara pani pomalu usina, dve mlady holky v sepranych teplacich, dva mladi, vetrem oslehani chlapi. Jsou zapraseni a jejich ruce jsou tmavy a spinavy od noseni dreva. Jsou krasni.

Dalsi den probiha aklimatizace, jdu na kopec Chongkor, nad jezirko Gangapurna Tal. Uzasny vyhled, jeden z nejhezcich, co jsem kdy videl. Ledovec Gangapurna mam jako na dlani.

Pripojuje se ke mne Chorvat Toni z Makarsky. Celkem byli tri. Jeden to vzdal hned prvni den, druhy ho opusti po trech dnech, ze pry ma neco s kolenem. Jdeme s Tonim do osady Yak Kharka a dalsi den do Thorung Phedi, to je posledni misto, kde je mozny dostat postel a jidlo pred vystupem na Thorung La. V Thorung La je mi zle, boli me hlava, vyskova nemoc. Piju litry vody a jdu spat ve 4 odpoledne.

Dalsi den bolest hlavy nemam. Vyrazime v 7, Toni ma rychly tempo a jde jak na nedelni vychazce. Sunu se vys a vys, opoustim Base Camp - Thorun Phedi (4540m] a jdeme do High Campu (4920m). Prvni dve hodiny to jde, pak ztracim silu, 15 kroku, deset vterin pauza, 15 kroku, deset vterin pauza. 5 km z Thorung Phedi na sedlo Thorung La (5416m) mi trvalo 5 hodin. Dobojovano, hotovo. Jsem tam, trikrat hura. Thorung La, 5416m, popadam dech a jdu dalsi 4 hodiny do Muktinathu. Tam to vypada jako v raji, suchy hory, klastery, jidlo, sprcha.

Pokracovani priste.....