Po dlouhy dobe neustaleho premistovani a cestovani si uzivam
zivot v Kathmandu. Dostal jsem chut shodit batoh ze zad a zajit si treba
na poklidnou veceri, nebo...nebo treba na fotbal! Nikde na internetu
jsem ale nemohl najit rozpis zapasu a nikdo mi nebyl schopny poradit,
tak jsem se vydal na narodni stadion do jizni casti ctvrte Kantipath a
doufal jsem, ze najdu odpoved. Odpoved jsem dostal, liga pred par dny
skoncila, nezbyva nez vydrzet a zajit se podivat v Domazlicich na
Jiskru, nebo do Plzne na Viktorku
V Dughle, 4620m vysoko, jsem na policce vedle plakatu ceskeho
horolezce Radka Jarose nasel knizku. Knizka byla v cestine a jmenovala
se Hladovy priliv, napsal ji jakysi Amitav Gosh, vymenil jsem ji za
jinou knizku a behem nekolika dni ji precetl, takze jsem zase nemel co
cist. Pred veceri jsem si vzdy musel 7x precist jidelnicek a 4x noviny
Kathmandu Post, nez mi jidlo prinesli. Proste jsem zoufale potreboval
knizku. Knizky v Thamelu jsou docla drahy, vzpomnel jsem si ale, ze v
aleji mezi autobusakem a starym mestem se na ulici vedle prodejcu
baterek, nabijecek, adapteru, plastovych hracek, tabaku a ovoce,
nachazelo taky nekolik prodejcu pouzitych knih. Asi 20 minut jsem
prochazel vystavene knizky a nakonec jsem si odnesl tri, za cenu 120
Rupii (asi 35 Kc). Prvnim titulem byl pribeh "Unos" od Roberta Louise
Stevensona. Na zadni strane je uvedeno "specialne upraveno pro mlade
ctenare", coz pro me znamena "urceno pro blbe ctenare, jejichz
anglictina je na urovni detskych ctenaru". Druha knizka je "Kouzlo
myslet ve velkem" a je to jedna z tech psychologickych knizek, po
kterych zarucene zbohatnete. Posledni knizka je maly poklad do moji
knihovnicky a mam z ni obrovskou radost. Kdyz uz jsem skoro odchazel,
zahlidnul jsem i a hned upoutala moji pozornost. Lezela mezi knihami
'Efektivni rodicovstvi" a "Uvod do telefonovani a radiotelegrafie"
Jmenuje se Traveller's Tales a napsal a nakreslil ji jakysi Anthony
Jenkins. Je to puvabna knizka s beznymi zazitky, ktery clovek na cestach
zazije a prevazne ji tvori srandovni ilustrace.
Posledni dobou jsem travil hodne casu na tzv. Freak street, oficialne
Jhoche. Nazev Freak street pochazi ze 70. let, kdy byla tato ulice
posledni zastavkou na legendarni "hippie trail". Freak street se mne
libi, protoze ma dusi, je v samem centru mesta, malokdo mi tady neco
nabizi a nuti, je tady malo turistu a je tady mnohem levneji. Obcas je
mozny zahlidnout posledni opravdovy hipiky, jak line sunou svoje vyhubly
telo ulici, vystrojeni v barevnych kosilich pres ktery maji tmavou
vesticku. Haro maji svazany celenkou a krome vyraznyho kniru maji
vetsinou i poradnej plnovous. Proste woodstock hadr. Ve freak street je
nekolik psychedelickych hospudek a tmavych strasidelnych spinavych
levnych hotylku. Z repraku hraji The Doors. Rozhodnul jsem se na Freak
street prestehovat.
Vcera jsem zasel na caj a dostal se mi do ruky zajimavy casopis o
trekkingu v Nepalu. Zaujal me jeden clanek, ktery popisoval zacatky
trekkingu v Nepalu, prvni prukopnici popisuji, jak v roce 1964 stalo
tradicni jidlo Dal Bhat 1 a pul rupie, tusim ze v tehdejsi konverzi k
dolaru to bylo 7 centu. Za dalsich pul rupie uz dostali maso, vejce a
sklenicku mlika. Ubytovani bylo zdarma. V dalsim odstavci se autor
zminoval o velkem problemu – kde sehnat boty na trekking. V 50.letech
nebylo poradny boty mozny sehnat dokonce ani v Dilli, natoz v Kathmandu.
Nakonec se jako jedine vhodne ukazaly tenisky, ktere sehnal v jakemsi
obchode Bata. Tenisky od Bati kupodivu vydrzely celkem 600km pochodu a
nakonec je daroval jednomu z pruvodce a ten, pokud je ziv, je pry mozna
nosi dodnes. Mimochodem Bata je v Asii opravdu pojem, v Indii na Batu
narazite v kazdem meste. Nikdo ale nema ani tuseni, odkud znacka Bata
pochazi, vsichni si mysli, ze se jedna o indickou firmu.
Ulice v Kathmandu jsou plne psich smecek. Je zajimave pozorovat
jejich chovani, doma uz psy ve smeckach neni kde videt. Takove smecky,
to jsou fakt nefalsovane poulicni gangy. Zatimco pres den je od nich
vetsinou klid, boji se lidi a jsou plasi, tak v noci je mesto jejich.
Kdyz se v noci vzbudite, mate smulu, budete poslouchat jejich stekani,
daveni a vyti dlouhy hodiny. Co 20 minut dochazi k nejakemu boji mezi
jednotlivymi smeckami, pak nasleduje destiminutovy koncert vyti na tema
"ja jsem tady sefem a tohle je moje teritorium". S prichodem noveho dne
ale sef smecky zaveli ke spanku a psi se nekam schovaji a je je mozne
videt pouze pochrupujici na chodniku, loudici u reznika, nebo
procesavajici odpadky. Bohuzel mi jejich chovani silne pripomina
poulicni deti, kteri s pytlikem u pusy, plnym lepidla, po vecerech
procesavaji ulice, hledaji v odpadcich cokoli co by se dalo pouzit a
zebraji u supermarketu. Pres den se vetsinou snazi zahrat nekde na
slunicku. V turisticke ctvrti Thamel a na namesti Durbar se behem me
letosni navstevy zebrota temer nevyskytovala, myslel jsem si, ze se veci
nekam pohnuly a problem se dari resit. Nedari, sekuritaci a policiste
proste jen odsunuli problem na mista, kde neni tak moc na ocich.
Chytil jsem nejakou virozu, nebo zanet nosohltanu, nebo tak neco.
Jsem si jisty, ze je to ze shnileho kathmandskeho vzduchu. Vzduch je
tady odporny, Saigon je proti Kathmandu bylinkova zahradka. Vzduch je
zde plny bakterii, olova, prachu a bacilu. Nekde jsem cetl, ze vlada
musel snizit pozdavek na emise na uplne minimum, protoze jinak by v
Kathmandu nemohla jezdit zadnat vozidla. Chtel jsem jet na vylet, ale
radsi do ulic nepujdu a kydnu si nekam na zazvorovej caj.
Dneska to bude bez fotek, pripojeni k internetu je tady na Freak street spatny.
Žádné komentáře:
Okomentovat